Při výběru nového panoramatického rentgenu byste měli brát na zřetel několik podstatných skutečností, které jsou důležité při výběru správného zařízení.
Vliv anodového napětí rentgenky
Na velikosti anodového napětí rentgenky je přímo úměrně závislá energie rentgenového záření. Na energii záření pak závisí jednak dávka, kterou obdrží pacient a také kvalita rentgenového obrazu.
1) Dávka pro pacienta
Se vzrůstajícím napětím na rentgence stoupá pronikavost záření a tím se příznivě mění poměr mezi vstupní dávkou (povrch obličeje pacienta) a výstupní dávkou na film nebo senzor RVG. V níže uvedené tabulce je ukázáno, jak se mění (je redukována) povrchová dávka na kůži při vzrůstu napětí, při dodržení konstantní výstupní dávky.
| U [kV] | 40 | 50 | 60 | 70 | 80 | 90 |
| dávka % | 100 | 81 | 41 | 25 | 16 | 13 |
Je vidět, že při napětí nad 60 až 70 kV jsou dávky silně redukovány.
2) Kvalita rentgenového obrazu
Se vzrůstajícím napětím na rentgence se zvyšuje energie rtg záření a tím se rozšiřuje rozsah zobrazovaných tlouštěk a hustoty tkání. Při napětí na rentgence 50 kV se v závislosti na expozici ztrácí buď rozlišení měkkých tkání (dásní) nebo tvrdých tkání (kostí). Při napětí 70 kV se zobrazuje vše, ale obraz je šedivější. Pro zubní lékaře, zvyklé na starší rentgeny s napětím 50 kV, je pak paradoxně obraz na filmu při napětí 70 kV „méně kontrastní“. U digitalizovaných obrazů lze nastavením jasu a kontrastu obraz „vylepšit“.
Počet os pohybu
Panoramatické rentgeny a jejich možnosti jsou definovány variabilitou trajektorie zobrazovacího systému kolem snímaného objektu, v našem případě hlavy či čelisti pacienta. Tato variabilita je dána počtem os, ve kterých se snímací systém kolem snímaného objektu dokáže pohybovat. Existují rentgeny, jejichž trajektorie je pevná (eliptická) a rentgeny, které umí měnit trajektorii podle morfologických charakteristik pacienta. Tyto rentgeny disponují dalšími osami pohybu, kolem kterých jimi pohybují přídavné motory. Proto říkáme těmto rentgenům multimotorové. Rentgeny, jejichž trajektorie je pevná, mají pouze jeden motor sloužící k rotaci kolem snímaného objektu, jsou rentgeny jednomotorové. Aby to nebylo tak úplně jednoduché, multimotorové rentgeny se vzájemně podstatně liší. Nejen díky tomu, že některé mají o jeden motor více (3-motorové) a některé méně (2-motorové), ale také softwarovými algoritmy, které je řídí.
Rozdíl mezi multimotorovým a jednomotorovým rentgenem není jen v počtu projekcí, které rentgen zvládá, ale také ve způsobu umisťování pacienta do přístroje pro dosažení optimálního zobrazení cílového objektu. Obecně lze říct, že podstatou pořízení kvalitního snímku oblasti zájmu je umístit snímaný objekt do středu tzv. fokální vrstvy. Toho je v případě jednomotorového rentgenu dosaženo polohou pacienta v prostoru rentgenu, kdežto u multimotorového rentgenu adaptuje rentgen sám rotační trajektorii anatomii konkrétního pacienta.
Rozlišení
Rozlišení je měřeno v tzv. čarách na milimentr. Jedná se o parametr, který definuje možnou míru zvětšení snímku. Teoretické rozlišení je vypočítáno podle hustoty pixelů (obrazových bodů) snímacího čipu. Reálné rozlišení je však dále ovlivněno kvalitou scintilační vrstvy a případných dalších vrstvev umístěných nad čipem, které ovlivňují přesnost a rozptyl dopadu fotonů na čip. Systémy s nejlepším rozlišením dosahují cca. 10 lp/mm (čar na milimetr).